Itálie u mých nohou...a pod nohama taky ( díl III.)

  ...pokračování velké cesty autostopem, tenkrát, když byla jiná doba, jiný lidi, no a já....já byla taky jiná

                                               Ono se řekne ŘÍM…a asi je to takřka povinnost se tam mrknout, ale popravdě – mě se tam opravdu nechtělo. Zřejmě už tenkrát jsem navzdory matoucím projevům typického extroverta podvědomě tíhla k samotářství. Takže jsem si domluvila své vyložení na výpadovce Řím –sever a odolala údivně zvednutému obočí momentálního řidiče. Nevím, jestli nebyla jiná možnost, ale nejspíš trochu škodolibě mne vyložil na místě, kde bylo plno stopařů. Tedy vlastně stopařek. A jak rostlo mé poznání, tak tam jednoduše stopovalo plno prostitutek. No potěš, napadlo mne, budu muset jít několik kilometrů abych se distancovala, a kdoví, jestli to bude stačit…Ale jak jsem tak ty stopařky lásky míjela, alespoň rostlo mé sebevědomí – za chvíli jsem si připadala jako fotomodelka z evidentních důvodů k nim nepatřící, což ovšem obdobně neviděli řidiči brzdících aut… Šla jsem, batoh s cz vlaječkou na zádech a bylo mi horko... Ne od počasí. Každou chvíli jsem vysvětlovala, že jsem turistka a NO, nemám zájem.  Byla to prostě prekérka s kterou jsem fakt nepočítala. Pak asi po hodině chůze u mě zabrzdilo auto – mladík, který mi nepřipadal jako úchyl ( což bylo ovšem irelevantní), stáhl okýnko a já v návalu zoufalství vyhrkla : „io no sono currrve…“ Mile se s pochopením usmál a povídá: no, to vidím…Pak, když už jsem seděla, došlo mi, co jsem řekla: já nejsem zatáčka… Kurva se totiž řekne např. putaaana. A tak dodnes nevím, jestli viděl, že nejsem zatáčka, a nebo viděl, že nejsem kurva… Pak jsme se dali do řeči – mluvil i anglicky, což italové neradi a já zjistila, že jede za babičkou, je to student a že má v plánu se podívat do Prahy…Pak mne pozval na oběd ( pizza) a o finančním vypořádání nechtěl ani slyšet s tím, že to nepotřebuje. Když ne, tak ne. A tak jsme klevetili co to šlo a on najednou, že zatelefonuje babičce, že veze hosta. Odmítala jsem s tím, že ne, že babička nikoho nečeká, ale nedal si říct. Ani jsem se nezeptala, kamže to jedeme a odevzdala se do rukou milému Carlovi.

                               Vůbec jsem si neuvědomila, jak dlouho jedeme a za zatáčkou na mě opět vykouklo moře…Projeli jsme napříč Itálii, aniž by to netrvalo jen pár hodin i s obědem…Ach…Když Carlo přibrzdil u přenádherné vily nad mořem, před kterou parkovala výstavní dvě auta ( a nebyly to škodovky, ty poznám), spadla mi čelist a začala jsem se cítit nesvá. „ Jen pojď…“ řekl, vzal mi batoh s výrazem překvapení, co to tahám na zádech, a dálkovým ovládáním otevřel vrata. Šly na mě mdloby, jak nepatřičně jsem se cítila. Pětadvacet let života v průměrné šedi udělá svoje. Vyběhla babička – šmrncózní dáma něco přes šedesát- a po nekonečném opusinkování vnuka skoro stejně vroucně přivítala mě. Vůbec jsem necítila odtažitost cizího člověka. Zmatek ve mně narůstal, přestože podobné chvíle jsem už měla tu čest v Itálii zažít…Ale nikdo z předchozích hostitelů nebyl tak ..... bohatý. Bylo prostřeno k večeři, babička zavolala dědu, kutícího něco na zahradě ( přinesl misku obrovských malin) a pak proběhla asi dvě hodiny dlouhá, propovídaná večeře. Všichni jsme se díky nedorozuměním nasmáli a ze mě opadlo napětí. Po kafíčku jsem naznačila, že bych šla, ale pohoršení mé hostitelky a zároveň striktní odmítnutí takového nápadu změnilo mé plány…Vyprávěla jsem, že mám dva synky, jejichž otec mne opustil, že studuji na večerní škole a tak vůbec, ukazovala fotky, a takový zájem jsem viděla snad jen u mých osobních kamarádek. Pochválili mne za italštinu i za mou odvahu – byť ne zcela v rámci místních zvyklostí – objevit Itálii, a pak mne uložili v pokoji pro hosty s tím, že snídají v osm, ale že to neznamená, že musím vstávat, že mi klidně nechají snídani na stole a Carlo se mi bude věnovat – jestli ovšem proti tomu nic nemám. Neměla. A za chvilku jsem slastně usínala.

                                      Následující tři dny jsme projeli Garganský výběžek( ano, ta ostruha nad podpadkem boty na mapě), který byl asi jen 50km daleko, a celé přilehlé okolí, navštívili jsme nespočet barů a do sytosti se vyřádili v moři. A asi i vzhledem k tomu, že jsme oba zrovna byli bez partnera a okolnosti nám jen přihrávaly, také jsme se sblížili. Kdybych tam byla ještě chvíli, zamilovala bych se a tomu jsem se chtěla vyhnout. Věděla jsem, že naděje na červenou knihovnu v reálu je minimální, a tak jsem čtvrtý den oznámila, že nastal čas k návratu. Bylo to smutné a já si potají i dost poplakala, ale v Praze na mě čekali dva malí synové a romantická láska šla stranou. Zvědavcům mohu prozradit, že Carlo příští rok opravdu do Prahy přijel, ale i přes lehké pokračování naší romance jsme věděli, že tahle vzájemná přitažlivost není na celý život a snažili jsme se k tomu tak i přistupovat. Ovšem to je trochu jiný příběh… Nastalo loučení a Carlo mi chtěl zaplatit letenku ( což mne málem zabilo, protože mi to oznámil u jídla a mě z toho zaskočilo), ale já odmítla s tím, že by to úplně zničilo podstatu mé cesty. K zaplacení jízdenky na vlak až do Ravenny jsem se ovšem ukecat nakonec nechala…A pak už jsem zase jen mávala a mávala a bylo mi krásně smutno…