Itálie u mých nohou...a pod nohama taky ( díl IV.)

    pokračování cesty křížem krážem Itálií v jiné době...Tenkrát, kdy nadšení a touha po poznání spojovaly lidi a všechno bylo takové jiné...

                                            A tak jsem seděla ve vlaku na Ravennu a měla čas i náladu zhodnotit své poznatky. Aniž bych s tím počítala, utratila jsem zatím ze svých finančních „ zásob“ minimum, vesměs za informační pohledy mé matce a občas za vodu a pečivo. Samozřejmě, že i mne se týkal šok z návštěvy prvního supermarketu. Takový výběr jsem nebyla schopna vstřebat, byť jsem na máloco finančně dosáhla. Měla jsem štěstí na lidi, kteří se ujali role hostitelů a tak jsem zatím v Itálii ani nespala venku, což byl další nečekaný bonus. Všude kde jsem byla, vládla rodinná srdečná atmosféra, a až na staříky od moře, měli už tehdy snad všichni myčku a mobil…nebo to tak alespoň vypadalo…Byla jsem ohromená, vstřícností a zájmem o mou rodinu, mne a dění v Čechách. Zatím jsem ani s jednorázovými řidiči nezažila nějak nepříjemný přístup ke mně…všichni byli komunikativní, ochotní a slušní. Když jsem pak jela stejným způsobem do Itálie v roce 1997, všechno už bylo jinak. Ale to jsem v tuhle chvíli nevěděla…

                                               Melancholicky jsem sledovala přímořskou krajinu a vzpomínala, samozřejmě hlavně na Carla…když najednou do kupé přistoupil starý pán, a za chvíli už jsme nejen brebentili, ale dokonce si i zazpívali „Krásná je Neapol „ a já brzy zapomněla na rozporuplné pocity. Pak různě nastupovali a vystupovali různí lidé, a skoro každý si chtěl popovídat. Tohle pro mne bylo také velmi zajímavé…u nás vůči cizím lidem panovala odtažitost a rezervovanost, a tady měl každý chuť na kus řeči snad vždycky. V Ravenně před nádražím mne zaujala barevně oblečená paní s kojencem na ruce, která evidentně žebrala s bolestným až vyčítavým výrazem ve tváři. Mé srdce ochránce zaplesalo, a potřeba se nějak revanšovat za mě poskytnutou pomoc také nebyla zanedbatelná. Naše oči se setkaly a madona vyrazila ke mně. Natáhla ruku s tím, že má hlad. Úplně jsem jí odrovnala tím, že jsem z příruční tašky vytáhla velkou netknutou svačinu od Carla a podala jí to. V šoku si pytlík s jídlem vzala, ale za chvíli spustila vodopád slov ( a italsky to nebylo). Protože jsem pořád nic nechápala, začala jednoznačně vymáhat „ many „…Pořád jsem jí opakovala, že já ne many, že jí dám svoje jídlo, ale ona to nechtěla pochopit. Nakonec pytlík se svačinou vztekle mrskla do koše, a s láteřením odpochodovala. To bylo moje první setkání s členkou rumunského gangu, které se později rozmohly i u nás. Stála jsem ještě dlouho na místě a vstřebávala to, že někdo kdo žebrá, bez skrupulí vyhodí moje jídlo.

                                                      Za Ravennou, kam jsem se městem vymotávala několik hodin, mně zastavila matka asi s dvanáctiletou dcerou. Byla to učitelka angličtiny a tak mne opravovala v mém „ anglickém „ projevu. Opět obě zajímalo co a jak v těch Čechách a hlavně, jak je to s tím prezidentem na koloběžce a cesta příjemně utíkala. Pozvaly mne do pizzerie a pak odvezly kus za Padovu, kde bydlely, aby se mi dobře stopovalo…Tentokrát tam nestály davy prostitutek, a tak jsem pěkně napapaná a odpočatá začala stopovat. Ale ejhle, štěstí asi vyčerpáno. ..Šla jsem po okresce směr CastelFranco a buď u mě přibrzdilo auto plné úplně černých dělníků, přičemž bych si asi musela sednout někomu na klín, nebo u mě zastavil typ muže, který na mne působil něčím tak, že jsem s díky odmítla…Asi intuice. Anebo taky ne, třeba jen špatný halo efekt…Každopádně, stmívání mne zastihlo na silnici mezi poli kukuřice a tak jsem konečně byla nucená spát venku. Spacák jsem roztáhla v kukuřičném poli a snažila se usnout. Šustění kukuřičných listů mne ale co chvíli donutilo si sednout s pocitem, že se ke mně někdo blíží… Začala jsem vnímat vedro, dusno a hlavně komáry, kteří si neskutečně rychle dali vědět, že se vyskytla v jejich rajonu chutná večeře… Nakonec jsem odumřela úplně celá uzavřená ve spacáku. Ráno jsem zjistila, že to byla zbytečná snaha, protože mne svědilo celé tělo. Když jsem došla k malé benzínce a uviděla se na toaletě v zrcadle, koukalo na mě odulé opupencované stvoření se zarudlýma očima jako škvírky, které mohlo směle konkurovat roli na zrůdu z Ostrova dr. Moroua. Propadala jsem zoufalství. Mé jediné jídlo skončilo v koši v Ravenně, a tak jsem si kus za benzínkou na lihovém vařiči udělala alespoň kávu a obličej chladila ve studené vodě namočeným tílkem. Popravdě, uvidět podobné individuum u silnice, zrychlím a možná volám i policii, což ostatně někdo asi i udělal, protože za chvíli u mne přibrzdilo auto s carabiniéry. Tak, a teď mne zavřou za potulku ( nutně musím vypadat jako bezdomovkyně) a já ani nevím, kde mám číslo na náš konzulát – běželo mi hlavou a pokoušely se o mne mdloby. Stručně jsem jim vysvětlila situaci včetně komárů, a oni mne naložili…V autě jsem jim ovšem začala kolabovat a probrala se v ordinaci. Šlo totiž o alergickou reakci ve spojení s totální dehydratací ( spala jsem zavřená ve spacáku, jehož prostředí za daných teplot utvořilo saunu a já plavala ve vlastním potu) a ráno vše úspěšně zalila silným kafem. Byla to soukromá ordinace příbuzného jednoho z policistů, a po tom, co jsem dostala infůzi s antihistaminiky a aniž by někdo řešil zaplacení nebo pojištění, odvezl mne Leo k sobě domů. Opět jsem měla štěstí. Kdoví, jak bych dopadla. Do druhého dne jsem úspěšně splaskla a Leo s malým synkem mne odvezli až za hranice Belluna. Předcházela tomu ovšem večeře s celou rodinou a jako revanš „ český příběh „…

                                               Okolo mne se tyčily dvoutisícové vrcholky a vzduch z hor byl osvěžující. Po chvíli u mne zastavil tatík v dodávce, a po mé – ne úplně konkrétní otázce – jede-li na sever, přikývl s tím, že si jen něco zařídí. Stačilo mi to a tak jsem nasedla. Zastavil v malém městečku někde nad Pordenone, které je jihovýchodně POD Bellunem z kterého jsem vyjela, a pravil: „ Mám tu nějaký obchod, projdi se tu a za dvě hodiny tě vyzvednu támhle u kostela a odvezu na hranice…“ Sice mi to naservíroval bez možnosti se k tomu nějak vyjádřit, ale když na hranice, tak dobrá…dvě hodiny mne nezabijou a alespoň ještě nasaju atmosféru. Bylo to opravdu hezké, kamenné městečko s náměstíčkem jako dlaň, na kterém byla cukrárna a další malé obchůdky. Venku u stolečků na zahrádce posedávali lidé a zase, jakoby se čas zastavil. Koupila jsem si malou plněnou housku, sedla na schody u kostela a opřela se o batoh. Spěch a pochybnosti mne opouštěly, když najednou…Na náměstí zastavila dvě velká černá auta. Normálně bych si jich ani nevšimla, jenže náměstíčko se najednou vyprázdnilo a šum hovoru rozléhající se prostorem ustal. Zpozorněla jsem. Z jednoho auta vystoupil hromotluk v kvádru, obešel auto a otevřel dveře. Vystoupil stařec o holi a po odsunutí židle se posadil k jednomu malému stolku. Z druhého auta vystoupil hromotluk, obešel ho a otevřel dveře. Vystoupil stařec bez hole a usadil se u protějšího stolku. Přiběhl číšník s dvěma malými hrníčky a zmizel. Probíhal nějaký rozhovor, když tu najednou jeden ze starců zaměřil pohled mým směrem a zmlkl. Snažila jsem se splynout s kamennými schody kostela a silou vůle se zmenšovala, abych byla nejmenší na celém světě…Představivost pracovala na plné obrátky: tak, a teď mne tihle od pohledu mafiáni nechají sebrat a skončím někde v bordelu – v tom lepším případě…Taky mohu skončit zaasfaltovaná v silnici, nebo s betonovou botou v moři, jak jsem viděla tuhle v nějakém mafiánském filmu…Jsem svědek schůzky, přece…Přestože k mému zmenšení nedošlo, stařec za chvíli pokračoval v hovoru, střílečka mezi kmotry se nekonala, můj únos už vůbec ne a po jejich odjezdu, náměstíčko zase ožilo. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet, ale napínavé to tedy bylo. Po nějaké době mě opravdu vyzvedl můj podnikatelsky zaměřený tatík a opravdu mne vysadil na hranicích. V obchůdku jsem si tam nakoupila za zbylé liry něco k jídlu a mlsky pro děti a vyrazila k hraniční kontrole.