Proč je ten pták tak rozhnusněnej...aneb rozpravy o životě a smrti

  Začínám být z delších cest hromadnou dopravou poněkud nervózní, neboť můj syn si krátí chvíli velmi hlasitými úvahami nad vším, co ho napadne...

                             Jsou mu čtyři a rozhodně to není klidné a poslušné dítě. Jeho verbální projev je k nezastavení a výchova je o diskuzi. Je to sice náročnější, než příkazy a odpovědi typu „protože jsem to řekla ..“ ,ale před očima mi roste vnímavý a zvídavý kluk, co samostatně uvažuje a nebojí se zeptat…

                             Úvaha o smrti

                            Byli jsme na písku ( kam chodím z mnoha důvodů velmi nerada, ale o tom jindy) za domem a najednou mne od průběžného sledování synka v pískovém chaosu a čtení knihy vyrušilo mužské zařvání: „ Ste normální? Co vás to napadá píchat klackem do chcíplýho holuba ? Kdoví, na co chcípnul..Bez diskuze. Chceš na prdel? Tak nediskutuj a padej na písek !!!“ Za chvilku přiběhl Max a povídá: „ Mami, támhle leží rozhnusněnej pták a já se na něj musím podívat…“. Mno – když musí, tak musí, a tak jdeme. Pták je už lehce v rozkladu, lezou po něm brouci  a má vyžraný oči…prostě mňamka.

„ Proč je takhle rozhnusněnej?“

„ Páč se rozkládá. To znamená, že se postupně rozpouští a nakonec se vsákne do země. Jak na něj prší a pak je vedro, tak shnije. Pomůžou tomu i brouci, nebo červi, kteří se na něm živěj…“ obšírně vykládám čtyřletému mozečku a pomalu bych šla. Ale on ne.

„ Proč nemá hrobeček?“

„ Protože je to divoký holub…není ochočený a nikomu nepatří, a tak když umře, nemá ho kdo uložit do hrobečku…“

„ Pak bude v nebi jako Karel ?“ Karel byl pes mého přítele, který letos na jaře sražen vlakem umřel. Nebe je přijatelné zhmotnění představy o smrti a tak mu to odkývu v domnění, že to máme za sebou. Ale kdepak, nedá mi to zadarmo…

„ A jak můžou být v nebi, když jsou rozpuštěný v zemi?“ A sakryš. Mám mu vzít hezkou představu nebe s tím, že se zamotám do dušiček, nebo naservírovat ošklivou pravdu shnilého masa s tím, že to je totální konec?

„ Mno…ze všech mrtvých, co se rozložej v zemi, zbydou jejich myšlenky, těm se může říkat duše a ty jsou pak v tom nebi a dívaj se na svět…Psí duše se honěj a dováděj spolu, holubí duše poletujou nad mraky a třeba dědečkova duše má radost, jak seš šikovnej a až umřem, tak se v nebi všichni potkáme.“

„ Ty ale neumřeš…to bys musela bejt stará a já taky neumřu, protože nechci…“ A bylo to. Odběhl a evidentně mu tohle vysvětlení stačilo…zatím…

                                       Úvaha o kamarádském sdílení ?

                                       Jedeme v busu, synek klátí nožičkama a spokojeně se culí. Pojedem celkem dlouho a tak se – čistě společensky – zeptám:

„ Tak jak dneska ve školce? Vypadáš spokojeně. Na co jste si dneska hráli?“

„ Na dva tatínky  .“ suše odpoví a halasně pokračuje :

„ S Martínkem jsme se domluvili, že až budeme velký chlapi, tak spolu budeme bydlet a mít dítě.“ Tečka. Vidím určitý zájem u okolo sedících cestujících a je to pro mě výzva.

„ No ale muž nemůže porodit dítě. Nemá to v břiše zařízený pro miminko. Na to potřebujou muži ženu. Víš přece, jak sme si o tom už povídali…“ apeluji na jeho příkladnou paměť. Svraští čelíčko a evidentně vzpomíná. Pak se rozzáří.

„ Už vím…to je jaks říkala, že ten ocásek jak vypadá jako červík a maj ho pánové v piňďovi navrtá v mamince vajíčko v bříšku, a tam se pak množí takový ty fazolky jako pucle, a nakonec složej miminko, který u maminky v bříšku roste…Nojo…Tak já vim co… Budeme bydlet s Martínkem a nějakou holkou. Já s ní pudu někdy do kina a Martínek nakupovat a ona nám pak vyrodí dítě…“

Lidi se smějí a všichni se zájmem sledují, jak se z týhle pasti dostanu. Netuší, že mám drsný výcvik a tak se jen tak nenechám zaskočit…

„ Nevím, jestli to bude rozumný. Protože se můžete začít hádat s Martínkem o to, s kým ta holka kamarádí víc…A ona může mít ráda jen jednoho z vás. Proto je lepší, když mají miminko jeden tatínek a jedna maminka. Taky se můžete pak hádat, komu to dítě patří, jestli tobě nebo Martínkovi a nebo tý holce…“

„ No oni se holky urážej a taky rádi fackujou…ale s Martínkem se máme rádi. Tak si dítě budeme pučovat někde na písku…Anebo taky můžeš mít dítě ty a dát nám ho…ty se nehádáš a seš hodná…“.

Bum. A je to vyřešený. Pohladím toho jeho ježourka na přemýšlivý kebulce a prozradím mu, že to už budu tak stará, že moje tělo nebude umět dítě vytvořit . Vysvětlit mu další věci s jeho nápadem související je nad mé síly, a tak mu navrhuji, že by si mohli pořídit psa, nebo dva, aby se nehádali. Nápad je přijat s nadšením a společné dítě zapomenuto. Uff.

                                 O dámě v růžovém…

                                 Opět v autobuse. Dnes zatím synek mlčí a s živým zájmem sleduje cestující. Přemýšlím si o svých věcech, nepřítomně civím ven z okna a najednou, jasným a zvučným hláskem přeruší ticho v dopravním prostředku to moje dítě.

„ Mami, dívej támhle je sexbomba !“

Samozřejmě se všichni – více či méně nenápadně – podívají udávaným směrem. Já na just ne, a napomenu synka, že nemá křičet a ukazovat, že to není slušné…Pak se ovšem taky mrknu. Vepředu na sedačce v protisměru, tudíž všem pěkně zoči voči, sedí blondýna. Načechrané platinové dlouhé vlasy, hodně zmalovaný obličej, dmoucí se prsa ve výstřihu začínajícím těsně nad bradavkama, spodek nevidím, a to celé obalené ve výrazně růžové barvě. A Max pokračuje:

„ Viď, že vypadá stejně jako ty sexbomby u moře, jak vystoupily z toho auta a tys říkala, že se kroutěj a ať se na ně Sváťa podívá…A ten říkal, že jsou děsný…“ Zvolila jsem taktiku mlčení. Někdy zabere, ale vesměs je to jen čas na nabrání munice k odražení synkova útoku.

Slečna se zvedla (celkem očekávané průhledné mini s černými tangy jsou pro Maxe jako magnet) a já čekala nejhorší…Ale ona jen stála u tyče blízko dveří a zřejmě měla v úmyslu vystoupit. Tím ale podnítila opět synův zájem a ten bohužel pokračoval v hlasitém komentování.

„ Nojo, mám pravdu…má taky takový kalhotky…  prsa má větší než ty, viď?“ Slečna vyhrabala z kabelky cigaretu aby si mohla zapálit hned jak vystoupí…A já zopakovala výzvu ke ztišení.

„ A bože muj…“ proneslo to nebohý dítě a pláclo se do čela  „má i cigáro jako tamta…třeba je to sestra. Nebo taky bydlí v Chorvatsku…No, viď že sou úplně stejný…A proč se Sváťovi nelíběj?“

„ Nemá rád růžovou…“ vysíleně odpovím. Slečna vystoupí, syn jí ještě chvíli okouzleně sleduje. Pak ho ovšem zaujme pán se psem, což vypadá na neškodný dialog…I když, kdo ví…