Jak vůně melounů v blízkosti smrti zvěstovala život

Letní povídka pro Víkend MF DNES...nejen o novém začátku a konci, ale zejména o jednom letním dni, v kterém si mi obrátil život vzhůru nohama...

                                                      Sedím za soumraku na balkoně, vydlabávám lžící z melounu kusy tvaru šišky a přehrávám si dnešní den. Ještě pořád mi hlava moc nebere, že všechno je jinak, než bylo ráno…

                                                     Nastoupila jsem do služby na výjezdové stanoviště záchranky, a ráno proběhlo vše tak, jako každou službu. Až na to, že moje tělo bylo jak přejeté parním válcem, protože jsem se včera rozbila na kole v lesáči. Prostě fakt špatně vidím a ten kořen byl šikovně maskovanej. A pak mám normálně čichový halucinace – zhruba týden cítím intenzivní vůni melounu. Divný. Fakt divný…

                                                     Jezdím dneska s Pepou, jedním z nejklidnějších a nejzkušenějších řidičů. Standartně vyjíždíme sami s tím, že buď nám dispečink pošle doktora  pokud je náznak rizika vážného zhoršení zdravotního stavu buď rovnou, nebo si ho po zvážení situace volám sama. Ráno se kulí do dalšího horkého dne.

„ Prosím tě, Pepo, pojď sem….cítíš v tomhle místě meloun? Ne? A tady? To je divný…“ vrtím hlavou a Pepa se směje:

„ Melouna cítiti, těhotná býti…“

„ No tak, ledaže by mi oplodnil duch svatej…i když…“ další úvahy přeruší hnusnej a hlavně nepřeslechnutelnej zvuk vysílačky, a dispečink nám hlásí výjezd. Starší paní po kolapsu s dechovou nedostatečností. Zároveň posílají i doktora, s kterým se potkáme v cíli.

                                                       Zásah proběhne bez komplikací a paní na kyslíku, EKG a s infůzí vykládáme v nemocnici. Pak se i s klukama z lékařskýho auta stavíme pro zmrzlinu, a pomalu se vracíme. Ještě ani nedolížu tu studenou lahodu a začne se mi motat hlava. Pepa mi změří tlak a konstatuje, že i s pulsem jsou dost nízký.

„ Až dorazíme, udělám ti kafe,jo? A ty si dáš studenou sprchu…vypadáš fakt blbě…Hůř než obvykle…“ pochechtává se ten hubatej vazoun.

                                            Kafe mi udělá, ale na  jeho vypití a sprchu nedojde, protože je další výjezd. Nehoda. Dva ranění. Nic konkrétního. No dobrá, uvidíme na místě. Hned po příjezdu je jasné, že nejde o život. Otec i asi patnáctiletý syn mají jen pohmožděniny, a klasicky je bolí za krkem od zpětného cuknutí, a na hrudi od pásu…Otec je zcela pochopitelně úplně vynervovanej:

„ Žena mi zabije…Vezu kluka z Itálie ze soustředění a pár kiláků od domova se stane tohle…vlítne mi tam ten idiot…“ Průběžně je vyšetřuju v autě, do toho k nám nakukujou policajti a snaží se dostat z obou nějaké informace. Kluka položím na lehátko, taťku posadím a po dohodě s dispečinkem povezeme oba do nemocnice k vyloučení skrytých závažnějších poranění. Ještě chci kluka zajistit na lehátku pásy a zavtipkuju:

„ Teď se po tobě trochu poválím, jo?“ A snažím se přes něj dosáhnout ke konci pásu…Najednou černo. Proberu se po několika plácancích a kolega pronese:

„ Hele, nemůžeš to s tim válením po pacientech takhle přehánět…Jak je? Už máš zase barvu…“ No, ještě že kluk neměl zlámaný žebra. To by si fakt užil a radost by z toho neměl.

„ Omlouvám se. Mám nízkej tlak a málo sem pila…nerozmačkala sem tě?“

„ Né, byla to jen chvilinka“ uculuje se kluk a možná mu moje nedobrovolné lísání pomohlo se uklidnit z předchozího ťukance. Nebo, aspoň se tak tváří.

                                                 Zpět na základně udělám to, co jsem měla v úmyslu, takže kafe a sprcha. Kolega si nenápadně přisedne.

„ Nemám zavolat dispečink a vystřídat tě? A fakt nemůžeš bejt těhotná?“

Začnu uvažovat. No, něco proběhlo, ale že by…Neotěhotněla jsem posledních třináct let…snažím se uklidnit. No, týden TO mám zpožděný…Výjezdový stanoviště máme v poliklinice, a tak bych možná mohla zajít na kus řeči s paní doktorkou…na gyndu. Přijde mi to absurdní. Opravdu by mi to ani nenapadlo. Nejsem nejmladší…

Narychlo vyklopím doktorce co mi trápí, a ona se rozhodne mi udělat ultrazvuk. Myslím, že je to předčasné, třeba by stačila moč, nebo krev nebo…

„ No, je to tam…Je to úplně jasně vidět tady…dívejte…“ a natočí na mě monitor a ukazuje cosi, vzdáleně připomínající fazolku.

„ Nemůže to být nějaká cysta?“

„ Ne. Jste těhotná.“

Celé to trvalo asi čtvrt hodiny. Z ordinace se vypotácím a provází mi vůně melounů.

„ Hele, běž si smrdět někam jinam, meloune blbej…“ řeknu spontánně nahlas v čekárně s několika těhotnými maminkami, které meloun připomínají. Zvednou udiveně obočí.

„ Pardon, to nebylo na vás, ale na toho melouna, co pořád cejtím…“ Zvednou obočí ještě víc a ty chápavější se začnou významně usmívat, jakoby říkaly " vítej mezi náma, sestro " nebo tak něco...

Když vejdu na stanoviště, kolega okamžitě ví…Nemám ale čas se nimrat v pocitech, protože zakvílí vysílačka. Dva malí kluci se posekali klackama, a jeden vypadá na otřes mozku.

                                Ošetřím klukovi rozseklou hlavu. Ten zvrací, je zelenej a spavej. Kontroluju zornice, jestli je nemá rozšířený, ale zatím ne. Napíchnu mu žílu, dám infúzi po dohodě s doktorem a frčíme do nemocnice. Otřes mozku má zřejmě určitě, snad ne nic horšího, do hlavy mu nevidím a zornice jsou pořád stejné. Tlak a puls v normě. Když ho vykládáme na chirurgii, dokonce vtipkuje s maminkou, která jede s náma. Do hodiny po návratu volá dispečink, že kluka převáželi z okresní nemocnice vrtulníkem do Prahy, protože rentgen odhalil snad krvácení do mozku…Je mi to líto.

Je odpoledne a Pepa pokračuje v psychoterapii:

„ A co budeš dělat? Necháš si to? Jak to zvládneš? Dyť si teď sama a máš ještě holku…?“

„ Sakra, můžeš mi položit nějakou jinou otázku, než si dávám sama?“

„ A udělalo se ti teď aspoň líp?“

„ Ne. Je mi na hovno…“ a rozbrečím se.

                                            Výjezd. Porodní bolesti po osmi minutách, třicátej osmej týden těhotenství, prvorodička. Tak to si dělaj srandu. Zrovna tohle jsem potřebovala.

„ Zvládneš to?“ Ujišťuje se Pepa a já významně zakroutím očima, vzdychnu si…pozbudivě se na něj ušklíbnu, aby věděl, že se nemusí obávat.

Slečna je mlaďoučká, sotva devatenáct…Na mou otázku, po kolika minutách má kontrakce teď, se mi zeptá, co je to kontrakce…Vysvětlím, že ty bolestivé stahy. Posadím ji, a pomalu vyrážíme k porodnici. Jedeme opatrně, abychom drncáním porod neurychlili. Všechny parametry má v normálu a je reálná šance, že to bude ještě nějakou dobu trvat, než porodí. Dýchám s maminkou, uklidňuju jí a sepisujeme anamnézu. Najednou dívenka začne mít nucení tlačit.

„Ne, ne,ne, kočičko…to ne. Dýchej takhle…Koukej, soustřeď se na to…Pepo mrskej to a zapni majáky…“

Dívka má vyplašený výraz a bolestnou grimasu v obličeji. Chytím ji za ruku.

„ Už tam budem holka, vydrž…Jak se bude jmenovat? Natálka? No to je krásný jméno…“ blábolím co mi napadne, aby se tolik nebála, nesoustředila se na bolest a na nucení tlačit. Když jí vykládáme z auta, tak už raději leží na nosítkách. V podstatě rozdýchává co dvě minuty. Spěje k porodu rychleji, než je u prvorodiček zvykem. Počkám ještě, co řekne doktor, který ji vyšetřuje. Matička jede rovnou na sál. Prosím pohledem Pepu, ať vydrží, dokud nás nevolá vysílačka…Teď prostě nemůžu odejít…A za pár minut je miminko venku a hlásí se mocným křikem k životu. Rozbrečím se taky a pohladím holku po ruce:

„ No vidíš, a máš to za sebou…“

Usměje se krásným, mateřským úsměvem a pohledem pátrá po dcerce, kterou mají v péči sestry. Odcházím. Pepa se na mě chápavě culí a říká:

„Hele, ty už zůstaň doma na nemocenský…probrečela bys mi tu každou službu, pokud by ses teda zrovna neválela po pacientech, nebo nepátrala po melounech…“

„ Já vím…ale musím si všechno promyslet.“ V podvědomí už tuším, že jsem rozhodnutá.

                                                     Služba se chýlí ke konci, když tlumený zvuk televize přeruší vysílačka. Pepa vytuhnul v křesle a tak po ní skáču já. Srdeční bradykardie, kolaps a bezvědomí v blízkém Domově důchodců. Dispečink samozřejmě posílá i doktora. Jsme na místě první. Sestry nám oznamují, že mezitím došlo k srdeční zástavě a paní zemřela. Bleskurychle naskládáme na paní elektrody, abychom zjistili, že je tam zbytková srdeční činnost. Povede se mi dokonce napíchnou žíla a pustit do paní infúzi. Nereaguje. Dorazí doktor a nadiktuje medikaci, kterou připravuje jeho řidič a já jí aplikuju. Pak naložíme paní do auta a po cestě resuscitujeme. Sem tam se objeví kmit, což ale nic neznamená. Pak to vypadá, že se rozeběhla a tak už jen přidáváme léky, udržujeme paní na kyslíku a kontrolujeme křivku… Když jí předáváme na JIP, žije, ale nikdo z nás si nedělá iluze. Zcela nečekaně mám potřebu zjišťovat před koncem služby, jak to s ní dopadlo, ačkoli to nikdy nedělám. Pepa mi od toho ale zrazuje, že už jsem dneska měla citovek dost a zbytečně by mi špatná zpráva rozhodila. V tom ucítím melouny a ty mi připomenou úplně jinou realitu…tu mojí. Bezděky si sáhnu na břicho a usměju se. Prostě – všechno je, jak má být…