Být baňkou
tetelím se žárem
na plotně sklářské kuchyně.
Zatím však zcela nevinně.
Než uchopí mne
horké ruce.
Být baňkou
tvaruji se sama.
Pod rukou, která rutinně
ohlazuje mé oblé
měkké tvary.
Náhle však všimnu si
píšťaly, a pak už
jen čekám
toužebně
na naše spojení.
A zase ty ruce zkušeně
ba spiklenecky
uchopí pevně
moje tělo.
To snad aby se
nevzpouzelo...
Má duše se plní dechem,
životem a vzdechem
kouzelníka,
dokud se
touhou nezalyká.
Svaly se napnou
magnetismem měsíce
a vášní.
Pak zrodím se...
křehká a rozechvělá.
Stala se ze mne Sklenice.
Být baňkou
tvarovala bych se
sama pod Jeho
rukama.