Sama s dítětem po Střední Americe - Las Catalinas, Coronado

  Častá otázka sledujících je: Proč tam jste? Popravdě mi tenhle dotaz celkem udivuje, páč je spousta důvodů, proč být ve Střední Americe, ale když nad tím tak přemýšlím, odpověď zní: Protože jsem chtěla.

Zewling.....Neboli zevlování, neboli chytání lelků, neboli flákání se.....

Ano. Přesně tohle děláme. Vlastně je to podstata cesty. Díváme se kolem sebe, vstřebáváme atmosféru, polehoučku osaháváme jinej způsob života

a jinej životní rytmus. Žádný zběsilý tempo dnes tady, zítra tam, hlavně abych viděla všechny památky...Dokonce obecně známý místa vědomě vynechávám. Přemýšlím nad tím, jak moc nevhodný to pro naší společnost je. Ten stres a věčná honička za něčim. Jak moc sme přetížený vyděláváním peněz a hromaděním věcí...Přitom celej život člověk maká, aby pak umřel. Často na konci života přemítá, co vlastně zažil. Krásný životní okamžiky splynou s průměrností a všedností a unikají nám mezi prsty. Přestali sme prožívat okamžik - ten moment "právě teď"... Pořád někam spěcháme. Takže protože proto...

Z Panama City sme se posunuli zhruba 80 kiláků jižněji, do oblasti Coronado. Jeli sme minibusem normálně s místníma. Vždycky bus zastaví tam, kde někdo vystupuje, a snaží se nabrat na prázdný místa další cestující. Obvykle se platí při vystupování. Při nástupu jen řeknete, kde chcete zastavit. V horším případě řvete " tady stop!" Koukám z okna a podvědomě se usmívám, páč pořád nemůžu uvěřit, že sme fakt tady. Všechny busy i taxíky ( který jsou mimochodem finančně velice přívětivý) jsou klimatizovaný. Až příliš, řekla bych. Poučena, příště pocestuji v kalhotech, páč moje klouby zatuhly do podoby zrezlýho šrotu za pouhý dvě hodiny. Vystoupili sme u jakéhosi nákupáku, který lemujou snad celou Panamerikanu ( hlavní silnici ze Států až k pralesu Darién tady v Panamě, kterej je přirozenou hranicí mezi Panamou a Kolumbií, a tam náhle silnice končí), a já se jala stopovat taxi. Využila jsem při tom tři ze svých asi šesti sloves, který sem se naučila: hledám, potřebuju a chci. Řidič mi nezapomněl říct, že sem krásná - hermosa mujer - a zavolal do hostalu, jak se tam dostane. Z mýho mobilu. Takže sem ho popoháněla, páč hovor je 60kč za minutu.

Na rozdíl od předešlýho ubytka, tady dost ušetříme i na jídle, páč je tu kuchyň. Jela jsem s Yurim 2x nakoupit velkej nákup a normálně vařim. Samo, že samý dobroty. Snídani máme v ceně ubytka a dělá nám jí Yuri. Vesměs palačinky s banánem a čokoládovou polevou, bo vejce na různý způsob s toustama...Normálně mi zachutnalo jíst vajíčka se šunkou na drobno nakrájenou, s toustem namazaným marmeládou a přikusovat banán. Tomu se asi nepřestanu divit.

Yuri je Polák. Na jednu stranu super - odpadla jazyková bariéra. Na druhou stranu průser - nic mi nenutí se učit španělsky.  Co jsem se učila celkem zodpovědně, byl relax. Hlavně je to teda smutný, že se to musíme učit. Osobně i když odpočívám, běží mi obvykle hlavou spousta věcí. Neumim vypnout. Teda - teď už jo. Jsem totiž učenlivá. Prostě, koukáte na pohyb oceánu, jednotlivý vlny, ptáky, co hledají potravu v písku na pláži a pak se jí snažej vzájemně ukrást, leguána, co vylezl z porostu tři metry ode mně, krabíky, co se vyrojej z děr okolo vás a vy ani nedutáte, aby ste je nevyplašili. A najednou si to  uvědomíte: tu sílu okamžiku.....a.....pak přijde Max. Destruktor veškerýho relaxu.  Nastupujou mateřský povinnosti a radosti. Někdy trávíme ve vodě i několik hodin denně.. ve vodě,  která ukolébává do ještě většího klídečku, nadnáší a vy si bez pohybu užíváte. Pocity. Smysly. A taky sledujete dění na pláži. A že je co. Většinou. Někdy sme tam úplně sami i přes to, že je to celkem vyhlášená oblast. Ale někdy koukám, abych viděla. Občas se stane, že dorazí skupinka lidí, vzájemně se vyfotěj, zapózujou a jdou pryč. Pak tu jsou většinou rodinky s několika dětmi vybaveny níže popsanou neměnnou výbavou. Ženy bývají menší, s větším zadečkem a bříškem, který ovšem velice sebevědomě nosí. Tohle je třeba okoukat. Jak nesou tělo. Hrdě a sexy. Oslava ženství a mateřství. Jen škoda, že se snaží vypadat tak nějak po americku, protože přirozený by byly mnohem krásnější. Tatínkové bývají poměrně často opravdu pohlední. Pak jsou tu obtloustlé páry. Ty mají vesměs křesla, kde se pan otec rozplizne ve společnosti plechovky piva, přenosnou chladničku, slunečník a někdy tranzistorák. Ženy mají výrazný naušnice, řetízky a odbarvený vlasy ( nejčastěji na rezavo, nebo výjimečně blond - asi když se zadaří). Pak partičky mladých. Ty maj tranzistorák vždycky, a spíš než do vody, seděj na pláži a z přinesený chladničky konzumujou plechovky. Tedy obsah. Pivo, cola, Sprite - podle toho, co občas najdu neodnesený. Jinak je tu opravdu čisto. Asi dvakrát přijela skupinka muslimů. Vždy jeden polonahej  chlap v bermudách, a šest sedm naprosto zabubákovaných asi žen. Legíny, dlouhej hábit a schovaný vlasy. Černý. Vzhledem k tomu, že pláž je tvořena sopečným pískem, tudíž černá, je to někdy dost strašidelnej pohled. Několik dětí. Ženy se koupají v tý vrstvě oblečení. Musí to bejt dost nepříjemný, páč já se koupala jednou v triku, to jsem pak sundala, vyždímala a oblíkla zpátky, a stejně - zvlášť když je pod mrakem - mi byla zima. Pod mrakem bývá často - je období dešťů. Buřiny a déšť jsou skoro denně, ale teplota nejde pod 25 stupňů. Nevyhnula sem se proslovu o islámu, páč i Max zaregistroval, že " ...ty pani vypadaj nějak divně? Proč se koupaj oblečený a ten pán ne?" Byla to fuška, ale Max to uzavřel slovy:" To je dobře, že sem muž a narodil sem se v Čechách, a že ty můžeš mít na sobě co se ti líbí, a nemusíš se koupat oblečená, viď?" Což samozřejmě kvituju povděkem a je to další krůček poznávání. Že si tu svobodu uvědomil. Děti řáděj jako všude jinde. Občas se s Maxem tak jako okukujou, ale zatím ani celkem lehce socializovatelnej ( panečku, to je slovo) Max, se nijak nezkontaktoval. Takže kontaktuje mně, což je někdy na hlavu, páč je jak motorová myš, což se lehce kříží s mou představou odpočinku. 

Jde tu wi-fi, ostatně jako skoro všude, takže stíhám sledovat dění doma. Ale trávím u toho čím dál míň času. Dobrý znamení. Max tedy gamesí na svym mobilu, ale pořád v mezích. Už jsem ho připravovala na to, že budeme i na ostrově, kde prostě wi-fi nebude. Ale bude tam klidný průzračný moře a  šnorchl. Spousta živočichů. Ale ještě mezitím se posuneme zevlit níž na jih. Do oblasti Las Tablas, kde už jsem zabookovala další ubytko, a to od pondělí. Takže hlásím, že zatím mne nikdo hromadně neznásilnil - opravdu se o  mně někteří v tomto smyslu báli. Ne, nejsem v Indii, ani v Pakistánu, ani v Kolumbii. Jsem v Panamě. Zatím jsem sebou švihla ve společenský místnosti ze schodu, takže sem si pohmoždila žebra. Ihned po pádu byla moje hlavní myšlenka na to, že ještě že mám tentokrát spoďáry, páč jinak se občas pohybuju bez. Prostě jak sem pořád mokrá z oceánu, bazénu nebo sprchy, tak se mi blbě navlíkaj. Nic jinýho za tím není. První dny po úraze to byla fakt krize. Špatně se mi chodilo, dýchalo, převracelo v noci, kašlalo a plavalo. Teď - po týdnu - je to o dost lepší, ale pořád celkem výrazně se to ozývá. Max si 2 x na pláži zvrknul nohu a včera dostal žihadlo od včelky, na kterou šlápnul. Dnes to  má oteklý, ale tak nějak požihadlově běžně, takže žádný drámo. Však má mámu ex záchranářku, kterou jen tak  něco nevykolejí. No však?