Proč nemůžu říkat čůrák, když se tím čůrá?

Zeptalo se mi ublíženě a celkem logicky to moje dítě. Přestože doposavad používal pro svoje nádobíčko oslovení BIMBÁN ( žádný bimbásek, šulínek, pindík apd). Vlastně mi ta otázka ani tak nezaskočila, protože různé náznaky snahy otestovat „ zakázaná slovíčka“  už proběhly…Muselo to prostě přijít.

                                         Opět mi celkem zkomplikoval život, protože odpověď „ prostě proto“ u nás nefunguje, a vysvětlovat mu pravidla všeobecně přijaté morálky bude v jeho věku celkem výzva. Ale zároveň jsem mu vděčná, protože mi vždycky přinutí přemýšlet nad obecně přijímaným zvykem z jiného úhlu, a potažmo mi na chvíli odvede od reality, která je mnohdy mnohem hnusnější a nechutnější, než to nejsprostší sprostý slovo. Navíc nutno dodat, že většinu sprostých slov omezeně – hlavně s ohledem na synovo společenské přijetí – praktikuji také. Ty jo, to bude oříšek. Říkat mu, že nejsou tyhle slova hezký jde vyloženě proti mému přesvědčení, neboť některý – a je jich dost – jsou vyloženě zvukomalebný.

„ No Maxi, jsou prostě některý věci a slova, který se nelíběj většině lidí okolo tebe, a proto je lepší je neříkat a nedělat. Prostě to ostatní lidi nemaj rádi. Třeba dloubání v nose, čůrání na zeď domu, prdění, krkání a některý slova…Pak si ty lidi řeknou, že jsi čuně…třeba děti ve školce, a nebudou si chtít s tebou hrát. Tobě se taky nelíbí, když ti někdo prdne u nosu, pak si s ním taky nechceš hrát. A většině dospělých lidí se sprostý slova nelíběj stejně, jako tobě třeba to prdnutí…"

Dost chatrný, ale dítě to zřejmě bere. Pouze nevinně dodá:

„ Je to stejný, jako když si nemám šahat na bimbána, když jsou u mě nějaký jiný lidi?"

„ Jo, přesně tak. Prostě se to nehodí. Když si na něj šahat chceš, tak jen když to nikdo jinej nevidí, protože to nikoho nezajímá."

Se spoustou věcí, který jsem mu navykládala by se dalo polemizovat a ruku do ohně bych za ně nedala, ale budiž…

Kluk odběhl, a myšlenka se se zřejmou vnitřní poťouchlostí rozjela. Později jsem nevydržela a zašla za dospělým synem:

„ Hele, jak se stavíš ke sprostým slovům? Nenapadlo tě někdy, proč jsou vlastně sprostý? Kdo řekl, že jsou společensky nepřijatelný? Vždyť si vezmi slovo píča…zní úplně stejně jako číča a navíc je tam zřejmá asociace…prostě krásný, měkký  a něžný slovo"

Syn je sice zvyklý na ledasco, ale nejdřív se zakuckal a pak se rozesmál:

„ No tak to ne…Ty si fakt praštěná…Ježiš, to bys pak mohla takhle přemýšlet nad všim…!"

„No, jenže já díky Maxovi teď přemýšlím nad tímhle… Nebo kunda, kundička, jednak to krásně zní, a jednak je tam celkem jasnej původ v indickym pojetí energií…Nebo zrovna ten čůrák? Vždyť se s ním fakt čůrá a navíc je tam i jasně daný verbální velikostní rozlišení v názvu…No není ta čeština krásná? Proč je to sprostý?"

„ Já bych řek, že lidi obecně spíš přijmou sprostý slovo, který se dá zdůvodnit a odvodit…" odpoví.  Pche, zatáhla jsem ho fikaně do debaty.

„ No, ale  není to tak. Většinu těch slov vysvětlíš, a přesto jsou jazykem spodiny a póvlu – tedy dle většinový společnosti…Raději, abychom se společensky neznemožnili, dáváme tomu penisu a vagíně ( který jsou jako názvy mimochodem hnusný a směšný, a omlouvá je jedině původ v " lékařštině") líbivý názvy…Julinka, pipina, mušlička a hafo dalších…Není to o dvojí morálce?"

„ Jasně, že je…, ale prostě nezbejvá, než dodržovat pravidla, dyť víš…sama si to říkala…" zašklebí se na mě. No, jasně, já vím, bavím se tu o hovínku…Ale proč je hovno sprostý?

Minimálně mi tahle debata vnitřně pobavila a na chvíli odvedla pozornost od těch výkalů, v kterých se jako lidi, stát, lidstvo…brodíme, a ani její zdánlivá podúroveň mi nezkazila náladu. Trochu se děsím,  s čím zase synek přijde, ale  bezpochyby jsem natěšená…Ještě že ho nezajímá politika, to jediný by mi asi totálně otrávilo.