"HUUUSTÝÝÝ"...

pronesl synek patřičně obdivným tónem se špetkou závisti a zíral nahoru do větví borovice. Zíral na mě.

 " No to teda ...jo" vydechla jsem, a v hlavě se mi začal promítat vnitřní biograf dětství.

" OMG "  řekla by dcera půvabně protáčejíc oči.

" Ó můj bože..." říkám já, a vidím se kdysi dávno na nejvyšší skále v okolí, na špičce oblíbené borovice,

na rameni jeřábu, na lešení několikapatrové budovy...

" To ti je krása " vzdychnu si v třímetrové výšce zasněně.

" Ale mohla bys spadnout " projevuje obavy rozumně synek.

" Spadnout můžeš i na zemi..." nerozumně na to já.

" Chceš taky nahoru ? Pomůžu ti..."

" Jooo ! " Zařve nadšeně.

Slezu dolů a kousek po kousku mu ukazuju, kam ruka, kam noha...jako v životě. Ukazuju mu cestu.

Když se pohodlně usadí dva metry nad zemí, uvelebím se metr nad ním a zkušeně mu poradím:

" Zavři oči a představuj si cokoli krásnýho, co chceš..."

" Třeba jak lítám ?"

" Jo."

A tak spolu lítáme, sedíce na větvi borovice vedle hřiště uprostřed sídliště, a je nám dobře.