Stáří není zásluha...

  ...a proto si ho nevážím. Zato respektuji a ctím moudré a zkušené lidi, kteří své zkušenosti dokázali zúročit, případně předávat dál. Tento blog je reakcí na článek kolegy blogera s názvem Vážím si stáří, i já jednou budu starý. Chtěla jsem reagovat v diskusi, ale tam není dostatečný prostor, který si tohle téma zaslouží

kombinace stáří, elegance a nekonečna...Johanka Ulrichová

.

                                               Se stářím jsem byla v úzkém kontaktu pracovně přes deset let. Nejdříve v psychiatrické léčebně na oddělení, kde se léčili senioři z depresí, závislostí ( nejčastěji na lécích), mírné demence a případně výjimečně i z Alzheimera  či Parkinsona. Poté jsem se stářím – za odlišných okolností – přicházela do styku na Záchrance, a nakonec na Urgentním příjmu. Myslím, že jsem podstatu stáří měla možnost poznat opravdu zblízka.

                                                 To, že se někdo narodí dříve než já, tím spíš, že si člověk tak říkajíc dobu svého narození moc vybrat nemůže, není žádná zásluha. Jde spíše o to, jaký člověk se z něho po cestě životem stane, jak se s životními úkoly a nástrahami popere, a jestli svůj život prožije tak, že se nemá za co stydět. Jestli jako člověk v morálních ohledech neselhal, neubližoval ostatním, a zároveň jestli byl schopen se ze svých chyb a průšvihů poučit. Předávat své zkušenosti dál je trochu nevděčné, protože zkušenosti bývají obvykle nepřenosné a tohle umění zvládá málokdo.

                                                Poznala jsem tolik různých podob stáří, že by se o tom dala kniha napsat. Poznala jsem starce a stařeny, u kterých jsem se musela opravdu moc snažit, abych jimi neopovrhovala ( po tom, co jsem poznala část jejich minulosti) a jen to, že v současnosti z nich zbyly jen sebelítostivé a ublížené uzlíčky mi pomohlo, abych je vnímala jako starého nemocného člověka. Zrovna tak jsem poznala  stařenky a stařečky, kteří – přestože zažili spoustu ústrků a životních tragédií, dokázali se na minulost i současnost dívat s nadhledem. Přestože samozřejmě občas i oni trpěli smutkem a neduhy, nikdy jsem z nich necítila zášť nebo nenávist, závist, zlobu…Před těmi druhými jsem cítila respekt a určitou pokoru. Není to o věku a zkušenostech, je to o člověku, jeho charakteru a morálním kreditu.  Samozřejmě, pustím sednout starého člověka, a pokud je potřeba tak mu pomohu, ale není to o tom, že si ho vážím, ale o tom, že to prostě potřebuje.

                                                  Nikdy nezapomenu, jak jsem vezla záchrankou starou paní, která byla po kolapsu. Když se vzpamatovala, začala během převozu naříkat, že o ní nikdo na stará kolena nestojí, že je sama, a nikoho nezajímá…A že se ani nechce vrátit domů, kde na ní nikdo nečeká.

„Tak mi dejte telefon na děti nebo vnoučata, a já jim dám vědět, jo?“ Bylo mi jí líto. A ona na to:

„ Nemám žádný děti…Nikdy jsem žádný nechtěla…Chtěla jsem si užít života…Až teď vidím, jaká to byla chyba…“  řekla kňouravě, a upřela na mě vyčkávavě zrak. To, že jsou staří lidé i zdatní manipulátoři, už jsem dávno věděla, ale vědomě jsem se nechala zatáhnout do hry.

„ No tak na vás určitě čeká nějaký pes nebo jiný zvířátko, s kterým vám nebude smutno…Nebo si třeba nějaký pořídíte… “ povídám dobrácky.

„ Ještě to tak ! Psa ! Abych se o něj musela starat…Jednou jsem měla kočku a ta měla koťata…“ povídala, a já se už nadechla, jak na to navážu. Ale ona větu dokončila:

„…no a já ty koťata pěkně vzala, bylo jich pět, a hodila je do septiku…“

Bum. Jako bych dostala ránu pěstí. Tak, a to máš ty babice za to, řekla jsem si v duchu a měla potíž, vydržet s ní na jednom prostoru. Pořád jsem viděla ty , mňoukající  uzlíčky, jak se topí v hovnech.

                                      Takových starých lidí - i z mnohem děsnějším přístupem a minulostí, znám spoustu. Stařeček, který týral svou ženu celý život a ještě se tím chlubí, jak poslouchala jako hodinky. Stařenku, co opustila svoje malé děti přestože se o ně neměl kdo postarat , a nechala je napospas. Pak jednomu, co umřelo, ani nešla na pohřeb, a tak jí – dle jejích slov – dodnes chodí strašit. Spousta starých lidí, co se léčí s depresí, utíká před vlastním špatným svědomím. Nevidím jediný důvod, proč si jich vážit. Respekt si musí člověk zasloužit, ten se nedá vynutit a ani nepřichází s věkem.

                                      Podobný názor mám i na pozici rodiče. Často se kvůli tomu dostávám do vyhrocených diskuzí s mou matkou, která splňuje obě tyto kategorie – senior i rodič - a prostě nejsem schopna jí vysvětlit, že pokud někdo otěhotní a dítě si nechá, je to čistě jeho rozhodnutí, a s tím se samozřejmě pojí naprosto přirozená nutnost se o dítě postarat. Třeba by se to dítě, kdyby si mohlo vybrat, zrovna téhle matce narodit nechtělo. Nebyla to jeho volba. Já osobně beru své děti jako dary, a sama sebe vnímám jako průvodce, který je uvádí do života. Nepěstuji jejich závislost na mě, stejně jako svou závislost na nich. Všichni jsme prostě bytosti, žijící svůj vlastní život. A je-li v něm láska bližních ( jak dětí, tak rodičů), je to bonus. Tenhle přístup se mi osvědčil a rozhodně si od svých dětí nemusím lásku, velkorysost a respekt vynucovat, ba co víc, ani prostě nemám potřebu. Nepotřebuji ujištění, prostě cítím, že to tam je. Ale to už jsem sklouzla k rodičovství, což je jiné téma, přestože spolu se stářím úzce souvisí.