Asi jsem agresivní anděl...

...aneb o velikém překvapení ze zjištění, že jsem schopná násilí, a taky o úlevě z toho, že je mi to líto.

                                            Tenhle sebepoznávací den začal jako každý jiný – ráno jsem vstala a chystala se do práce. S tím rozdílem, že jsem s sebou vláčela obr Ikea tašku plnou miminkovských věcí po synkovi pro svou těhotnou kolegyni. Plno prťavých nažehlených vzpomínek, které čekaly v komoře na znovuoživení.

                                            V autobuse harmonice jsem si promyšleně sedla na dvojmísto u prostředního kloubu, tašku narvala pod sedačky, aby co nejmíň překážela v prostoru vozu a přitom jsem blokovala jen jedno místo. Ani tak jsem se moc nezavděčila. Za několik stanic jsem zachytila pár otráveně vyčítavých pohledů, že si není kam dát na tom jednom místě nohy. Docela mi to dráždilo, protože jsem se snažila překážet co nejmíň. Prostě to jinak nešlo a tašku jsem nějak převézt musela. Zavřela jsem tedy oči a pohroužila se do reje myšlenek.

                                           Najednou mi vytrhl ze zamyšlení výkřik a podivné vzrušené hučení. Otevřela jsem oči a těsně u podlahového točníku uprostřed autobusu ležela na zemi bledá slečna. Nějaký střízlík jí zvedal bezúspěšně z podlahy – nemohlo mu to jít, protože zhadrovatěla, takže se nedala zvednout. Několik lidí se překřikovalo a přihlíželo. Automaticky jsem se zvedla. Snaživci jsem řekla, ať jde říct řidiči co se děje. Dalšímu jsem řekla, ať zavolá 155, a další dostal za úkol zvednout slečně nohy nahoru a držet, zatímco jsem zjišťovala stav ženy. Postupovala jsem tak, jako bych byla zase ve službě…

„ Přece jí nenecháte ležet na zemi jako zvíře !“ To volal rozčileně onen aktivní muž, co se vrátil od řidiče.

„ Nechám. Pro případnou resuscitaci je lepší tvrdá podložka“, klidně jsem opáčila a zkoumala dech, tep a zornice. Nahlas jsem říkala poznatky muži, který telefonoval se záchrankou.

„ Bude špinavá tady z toho sajrajtu…“ umanutě trval střízlík na zvedání bezvládné slečny a pletl se mi pod rukama, takže jsem požádala dalšího muže, ať ho poodvede, aby nepřekážel.

                                    Dívka se pomalu probrala a nic si nepamatovala. To už přijela záchranka a převzala si jí ode mne. S největší pravděpodobností to byl prvozáchyt epileptického záchvatu, na čemž jsme se shodli i se záchranáři.

                                    Zachtělo se mi na vzduch a tak jsem vysoukala tašku z pod sedaček a vystoupila. Ušla jsem asi tři kroky, když jsem periferně zahlédla jakýsi prudký pohyb směrem ke mně. Byl to onen akční muž, chytil mne za tašku, a trhnutím se snažil mne zastavit. Ucho tašky se mi svezlo z ramene.  V půlobratu jsem se napřáhla a dala mu pěstí. Odehrálo se to v několika vteřinách. Taška mi spadla na zem, převalila se na bok, a do bahna se vysypaly ty běloskvoucí mrňavý košilky a dupačky. Muž se překvapeně chytil za bradu, zastavil se zády o zastávku, sesunul se do sedu, překvapeně na mě zíral a ze rtu mu tekla krev. Začala jsem sbírat ty špinavý věcičky, a pomalu si začínala uvědomovat, k čemu došlo. Z busu na nás zíralo několik výrostků se stejným údivem, jako měl stále ten chlap. Vzala jsem jednu před chvílí zářivě bílou plenu a podala mu jí:

„ Já se omlouvám. Je vám něco? Motá se vám hlava? To jsem nechtěla…“

„ Já vím. Nic se neděje…“ řekl úplně normálně, zvedl se a šel pryč.

Celé to byla naprosto neskutečná scéna. Vůbec jsem nechápala, kde se ve mně vzala ta agresivita. Asi dřímala, nashromážděná za několik let, a neodbytnost onoho muže ve spojení s nečekanou akcí, vyvolaly víceméně obrannou reakci.

                                   Ano, před deseti lety jsem chodila na několik lekcí thai boxu, takže určitá agrese ve mně určitě je, ale že bych mlátila lidi na potkání? Mnohem raději jim pomáhám…Tahle zkušenost mi odkryla jednu z mých dobře zastrčených vlastností a ukázala, že na sebekontrole a sebeovládání budu muset zapracovat. Provinilost se nade mnou vznášela ještě několik dní zejména proto, že těsně po tom uzemnění jsem cítila uspokojení…Důkaz toho, že v každém z nás se více či méně ukrývá ďábel. Možná ho občas popustit není tak úplně na škodu, jenže co když on se pak nebude chtít vrátit na řetěz do těch temných míst podvědomí a přebije toho anděla, kterým bych byla raději…A jak potom udržet rovnováhu mezi hodnou a zlou bytostí ve mně…Asi to bude větší dřina, než bych čekala.