Jehovisté všech zemí, běžte do..... věčných lovišť.

Byla jsem přesvědčená, že s NIMI už dávno nemám co do činění,  a důvody si Jehovisty řešit v hlavě pominuly. Bohužel, opak je pravdou.

                                             Tuhle mi prostřední sestra poslala na FB zprávu. Když pominu to, že vyzněla jako opis ze Strážní věže a tudíž byla totálně odosobněná a zněla nepřirozeně, tak obsah mi totálně odrovnal. Sestra prý opět studuje se Svědky knihu knih Bibli, a protože vidí na FB ( ano, moc se nestýkáme), že mi není dění ve světě lhostejné, považuje za důležité mi oznámit, že Armagedon se blíží a bratři představení na to apelují. Mám přece malé dítě a nemocnou dceru, a měla bych přemýšlet o jejich budoucnosti, kterou je věčný život v Edenu s Jehovou. Tak.

                                             Před očima se mi začal odvíjet film mého dětství. Výlety bugatkou s rodiči a sestrou, nevlastní otec bafá fajfku a má pirátský šátek…Pak najednou zmizely. Bugatka, fajfka i šátek. Místo toho nastoupila podivná účast na shromážděních, kde se četla a studovala Bible za pomoci Strážních věží. Jako malá jsem měla „nárok" tyto seance prospat, ale jak jsem rostla, rostla i má povinnost se nějak projevovat. To znamenalo číst si Věže a odpovídat na otázky pod každým článkem. Ty kladl bratr představený. K tomu časem přibyla nedělní „ domácí studia", kdy jsme s rodiči takto trávili zhruba dvě hodiny.

                                              Poslední Vánoce, narozeniny a svátek jsem prožila asi v pěti letech. Čím starší jsem byla, tím to celé bylo komplikovanější. Ve škole a na táborech, kam nás rodiče posílali, přestože věděli, jaké situaci nás vystavují, jsme byli za exoty. Žádné dárky a „uctívání modly" v podobě táborového nástupu, vlajky a hymny nepřicházelo u nás v úvahu, takže to chtělo pořádnou dávku buď osobnosti, nebo fanatismu. Celé tohle období neustálého konfliktu a tlaku okolí ( jiného, než jehovistického), znamenalo obrovský zmatek v duši. Podvědomě jsem si hledala hrdinu, ale díky své poněkud nezkrotné a divoké povaze jsem utíkala k druhému extrému : přečetla jsem veškerou povinnou četbu ve škole, takže hrdinové pro mne byli komsomolci z Mladé gardy, Oleg z To byl můj syn a Meresjev z Opravdového člověka. Někde mezi tím byl Old Shaterhand, Vinettou a Robinson. Později hrdinové „ztracené generace". Zhruba okolo deseti let jsem chodila „kázat" do služby a sdělovala „pravdu" okolojdoucím. Zároveň jsem si venku hrála na partyzány. Zajímavé dilema: jak odstranit fašouna,  když nemůžu používat násilí. Otázky ideologie mi ještě nedocházely.

                                           Dostávala jsem přednášky, jak řešit případné zranění při kterém bych potřebovala transfúzi . Respektive, jak se k tomu postavit. Na výběr nebylo. Odmítnout a vědomě volit možnou smrt. Nechtěla bych být za takových okolností v kůži rodičů... Také probíhalo školení, jak se chovat, kdyby zvonili „ tajní". Ano, tím, že jsme byli Jehovisté, řadili jsme se svým způsobem k undergroundu té doby. Kluci, co z náboženských důvodů odmítli jít na vojnu, skončili v osmnácti ve vězení . Bratři představení byli „pronásledováni" a zavíráni také. Když probíhaly jediné svátky, které jsme slavili ( tuším někdy v dubnu), a domácí „tajné" křtění nových členů, vyrojilo se spousta „tajných", kteří se nás snažili vystopovat, aby odkryli jehovistickou buňku. Bylo v tom trochu elitářství a spiklenectví, takže tahle část mne bavila.

                                           Čím víc jsem četla, tím víc jsem přemýšlela o jiných úhlech pohledu. Začala jsem pokládat otázky, na které jsem dostávala odpovědi, které mi nic neřekly. Pak odpadl táta a doporučil mi ateistickou literaturu, jako protiklad. Doma začalo peklo, poněvadž máma se snažila zoufale nás „chránit" setrváním u Jehovistů, a táta nás chtěl zachránit před sektářstvím…Máma psychicky trpěla, protože se jí Jehovisté začali vyhýbat, aby je náhodou nenakazila odpadlictvím svého manžela. Srdečnost a soudržnost byla tatam a zůstala jen pachuť vyvrhelství. Trvalo ještě dlouho, než matka řady Jehovistů opustila.

                                            Já jsem naštěstí začala uvažovat vlastní hlavou dřív než máma, a proto ve mně podobné závislosti na někom, nebo něčem, nenechaly tak výrazné stopy. Myslím, že víra postavená na strachu o život svůj a svých blízkých, není pro mne. Nechci být vydírána tím, že když HO nebudu milovat a bezvýhradně poslouchat, budu – údajně na základě vlastní volby – potrestána. Jak někdo může svůj život žít ve jménu boha, který aby si dokázal vlastní důležitost, chce po otci, aby obětoval vlastního syna, přestože mu tím působí nesnesitelná duševní muka? Jak může – pro předvedení víry svých oveček – na své lidi posílat jednu ránu za druhou a zkoušet, kam až je dotyčný objekt zkušebního provozu ochoten zajít? Jak může vyžadovat popírání základních lidských pudů, jako je sebezáchova – „kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem" ? Co tohoto milosrdného boha vede k tomu, že v den Armagedonu vzkřísí všechny zemřelé a ti dostanou svou šanci se znovu rozhodnout o svém životě, bez ohledu na to jak žili před smrtí? Zatímco žijící lidé, kteří mu nebudou oddáni, bez milosti zemřou i se svou rodinou, protože prostě proto? Ani nemusí nikoho zabít nebo tak něco. Stačí, když HO nebudou milovat a ctít.

                                            I já si kladu otázku, jak vznikl život, jaký je jeho smysl a kam směřuju. Zřejmě díky předchozím zkušenostem odmítám věřit v boha. A kdybych náhodou uvěřila, byla by to naprosto niterná záležitost mezi mnou a ním. Takže když tak nad tím přemýšlím, mám spíš problém s náboženstvím, než s vírou. Respektuji přírodu, její síly a schopnost regenerace. Zároveň nevylučuji existenci jiných forem života, bytostí a duchovna se všemi jeho možnostmi. Svůj život prožívám stylem pokus – omyl – následek, a jediné pravidlo, kterému věřím je: NEDĚLEJ DRUHÝM TO, CO NECHCEŠ, ABY DĚLALI ONI TOBĚ. Ne vždy ho dodržím, ale téměř vždy si to pěkně vyžeru, a velmi dobře si uvědomuju, že právě  to je ta zkušenost, která mi posune dál. Myslím, že o tom je život. To, že někdo žije s bohem, nemusí být zárukou na život harmoničtější nebo bohatší. Má ho možná klidnější, díky strachu z trestu za hřích. Ale, není to pak tak trochu parodie na život? Žití nanečisto, protože to pravé čeká na ty bohabojné v ráji? A jakou to má pak teda logiku?