„Neboj se maličká, já ti neublížím…"

kéž by to tak říkal sám Osud, nebo budoucí Život. Ale ne. Říká jí to hodný pán, co se na ní usmívá, i když je na hanbě, protože zlobila.

                                           Maminka jí tam poslala za trest. Je zlobivá holka. Stojí potmě na chodbě u dveří jejich bytu, pod schody paneláku. Hned vedle je sklep a všude okolo je skoro tma. Ale čtyřletá hlavička děvčátka už ví, že se každou chvíli rozsvítí. Vždycky když jde někdo dovnitř, nebo odchází ven. Její oči brzy přivyknou tmě, sedne si na bobek zády ke zdi a poslouchá zvuky domu. Je jich spousta. Cumlá si prsty, protože ji to uklidňuje. Vlastně to ani netrvá dlouho a přijde ten pán.

„Chceš něco vidět? Je to zajímavý…" usmívá se.

Otevře dveře do průchozího panelákového sklepa, plného laťkových kójí. Odvede ji do tmavšího kouta, kam nejde světlo malými sklepními okny, a sedne si k ní na bobek. Dívenka zvědavostí ani nedýchá, aby jí něco neuteklo. Pán jí chvíli kouká do očí a pak jí hladí po hlavě. Najednou si stoupl a něco vytáhl z kapsy. Bylo to velké a teplé.

„Na, pohlaď si ho…a můžeš mu i dát pusinku, když budeš chtít…"

Děvčátko udělá všechno co slyší, a čeká co bude. Pán jí ale dá bonbon a pošle jí zpátky na chodbu. Malá cítí zklamání. To bylo všechno? Myslela, že to bude něco legračního nebo tak, a zatím…

Ještě neví, že měla schůzku s Osudem a potkala Štěstí.

Za pár dní našli v lese u sídliště o něco starší holčičku mrtvou a maminka říkala, že jí někdo ublížil.

Narodíme se a něco máme dáno. Dál nás utváří okolí, okolnosti, zkušenosti.

Nemáme stejnou startovní čáru a ani terén. Vzpomínky, podvědomí, sny…Pomáhají skládat puzzle našeho života.

Cítí se tak osamělá, prázdná…bojí se. Je v postýlce a potichu žalostně pláče. Je miminko. Pak uslyší odněkud hlas:

„ Dobře, jste sama potmě v pokoji a cítíte se opuštěně. Co by vám dalo pocit bezpečí?"

„ Chtěla bych mít v postýlce velkou chlupatou siamskou kočku. Položila bych si hlavu na její jemnou srst a předení by mi uklidnilo ke spánku…" odpovídá žena terapeutce.

„ Tak to udělejte…Cítíte ten uklidňující pocit? Pomalu a zhluboka dýchejte a představujte si, co cítíte a slyšíte…"

Žena poslechne, ale v hlavě má otázku. A proč kočka a ne máma?

Později se dozví, že ten večer se rozhodla matka skončit se životem, odešla z bytu a roční dítě tam nechala. A to intenzivně cítilo, že jde o víc, než o pouhou nepřítomnost mámy v pokoji. Intuice. Další dar od života. Jen se naučit jí rozšifrovat, když je třeba.

„ Ty mrcho! Děvko!“ To řve strejda, co se u nich nedávno objevil, a vrhá se na mámu. Strhne ji k zemi, ale ona ho od sebe, i když leží na zádech, odkopne. Děvčátko začne plakat a tahat ho za nohu. On se snaží po čtyřech dolézt k ležící matce. Přitom druhou nohou odkopává dítě, bránící mu v pohybu. Matka vyskočí a židlí ho praští po hlavě…On zakolísá, a pak jí zuřivostí bez sebe opět srazí k zemi, kde do ní kope. Všichni křičí a dítě pláče v koutku, kde si utírá krev z rozkousnutého rtu. Pak přijedou policajti a strejda zmizí. Už ho nikdy neuvidí, ale zůstane po něm malá sestřička. A smutná máma. A pocit, že musí mámu chránit. Neví, že má být ochráněná ona sama. Řekne si, že už nikdy nebude plakat a bude statečná a bude hlídat, aby se mámě a sestřičce už nic nestalo. Polyká slzy, a strach schová hluboko v sobě. Málokdy se směje a venku spíš pozoruje dětské hry a účastní se jen zřídka . Má výraz moudrého člověka, který ví…

Běží lesem. I když v jiném čase je to její přítel, právě teď se přátelsky nechová. Jeho šepot zní výhružně, větve praskají a v mlžném šeru zahlídne siluety lesních obyvatel. Jindy by jim důvěřivě běžela naproti, ale teď cítí ohrožení. Pohlcuje ji panika. Při úprku střídavě padá, rukama rozdírá zeminu pokrytou podzimními listy. Škrabe se do kopce o život. Už vidí siluety vlků jasně. Slyší jejich zvířecí řeč a zahlédne, jak se smečka rozdělila a uzavírá ji v kruhu. Kruh života a smrti. Bílý vlk se oddělí a rozeběhne se přímo k ní. Chvíli mu upřeně hledí do očí, špinavá a zpocená, ale pak se znovu rozeběhne. Vlk skočí, a zakousne se jí v letu do ramene. Strhne ji k zemi a bolest jí projede tělem...Probudí se celá slaná od slz a potu. Sen. Několik let ten samý. Co jí chce říct? Už několikrát přemýšlela, proč se třeba nesnaží bránit, nebo někam vylézt…Vždycky jen na chvíli pocítí vzdor, ale pak si uvědomí přesilu a snaží se utéct. Podvědomí. Nevědomí…Kde hledat? Co si z toho vzít?

Venku si hraje s dětmi na schovávanou. Přidá se k nim muž s chlapcem. Někdo pyká a všichni se rozprchnou. Dívka skočí do výmolu mezi stromy na kraji lesa, který sousedí se sídlištěm. Vedle ní s hlasitým heknutím dopadne muž, který se k nim přidal. Leží a oddychují. Doléhá k nim průběh hry. Najednou muž uchopí její ruku a položí si jí na vyboulený poklopec…

„ Deset dvacet Jirka!"

Stále drží její ruku ve své a pohybuje s ní rytmicky na stejném místě. Dívka tuší, že něco není v pořádku, ale je úplně přirostlá k zemi neschopna pohybu. Pak náhle rukou ucukne a rozpláče se.

„Snad se tolik nestalo…Bolelo tě něco? Tak proč brečíš? Opovaž se ceknout. Všichni by se ti vysmáli…" a muž se posadí.

„ Deset dvacet Břéťa !"

Muž se smíchem odběhne. Netuší, že si dívka právě vzpomněla na sklep a zážitek si spojila s tím dnešním… Netuší, že si přijde špinavá a prokletá…Nebo možná tuší, ale je mu to jedno. A dívka se rozhodne, že už nebude plakat a bude statečná. Všechno, co už teď ví, si schová hluboko, aby na to nemusela myslet. TU ruku dře o zem, zadírá prsty do zeminy, pokryté podzimními listy a kruh se uzavírá.

Život je puzzle a často se pohybujeme v kruhu, než do sebe všechny dílky zapadnou…