Pohotovost - aneb taková jedna úplně obyčejná noční

     chirurgická pohotovost v centru města, zpití turisté, bezdomovci, hysterické právničky, pokorné děvky a agresivní staroušci, případně promíchat a výsledek bude stále o tom jednom – o životě….

 19.00 – převzala jsem službu a psychicky se připravuji na obyčejnou středeční noc, kterou strávím jen s kolegou sanitářem a dvěma lékaři - ortopedem a chirurgem. Startovní kafe ještě nevystydlo a u ambulantního okénka, kde sedím u počítače s agendou, vnímám periferně siluetu…pán středního věku s dlouhodobými bolestmi břicha…upozorním ho na to, že již je pohotovost a s podobnými potížemi by měl přijít ve všední den do ambulance…opáčí, že to je v práci, takže nemůže…aha…( a proto my teď budeme dvě hodiny řešit břicho pána, který přes den jde do práce, a až mi přijedou dvě tři záchranky a přibelhá se nějaký ten bezdomovec, tak právě tenhle pán, bude prudit, že je tu dlouho, a nebude chtít pochopit, že ošetřujeme akutnější případy…) zadám ho do počítače a začíná zaběhaný kolotoč: vyšetření tlaku, teploty, odběry krve a volání doktora, který pokračuje ve vyšetřeních a rozhoduje o rentgenu, případně na základě výsledků odběrů krve  o přijetí k hospitalizaci…

21.00- přijíždí záchranka se zkrvaveným bezdomovcem…má částečný skalp nad čelem od eskalátorů v metru…typický vzorek zubatých schodů na skalpované kůži mluví za vše ( do odchlíplé kapsy, kterou mu tvoří skalpovaná kůže na lebce, by se vešla ruka)…položím ho, znovu sterilně kryju ránu a beru si roušku, protože se pro zápach nedá dýchat ( žvýkačka ani dýchání pusou tentokrát nepomáhá, opravdu se mi zvedá kufr a přemýšlím nad tím, že raději než by se umyli za pár korun na Hermesu – lodi pro bezdomovce, raději si koupí pivo  a pak smrdí hůř, než kopa hnoje) …volám telefonem doktora, a než přijde si připravím sterilní stolek a věci nezbytné k šití…Před touhle záchrankou, jsme stihli dodělat vyšetření úvodního břicha s negativním akutním nálezem, zrentgenovat a obinadlem obtočit výron kotníku, a vysvětlit Francouzovi anglicky ( včetně nákresu jak se dostane na místo) , že s problematickým okem musí na oční kliniku…Doktor přichází a dáme se do šití, které trvá okolo 30 minut…mezitím se snažím zadat do počítače další lidi a tím určit pořadí, a reagovat na zavolání lékaře, pokud mne potřebuje…Po zašití veze bezdomovce kolega na rentgen k vyloučení komoce a než zavolám dalšího pacienta, je nutno udělat větrací průvan…Další pacientka ( významně krčící nosík – jasné znamení, že větrání mělo pramalý efekt)  má rozseklé obočí o okno, a je to otázka tří stehů – což znamená znovu příprava sterilního stolku se šitím a následně rentgen…jen opustí vyšetřovnu…zadávám do počítače další bolavé břicho…

23.00 – nastává chvíle klidu před bouří , noc je ještě mladá a opilci se začnou objevovat po půlnoci…stačím tak akorát uklidit použité potřeby a šup, záchranka s totálně zpitým Norem ( ha, třeba si poklábosíme norsky, když už se to učím…no, asi ne, není konverzace schopný a přestože se ho ptám norsky na jméno a odkud je, nereaguje pro jistotu jinak, než řevem raněného zvířete, což zatím může být oprávněné)  středního věku, v doprovodu policie pro neklid…neklid je to výrazný – abychom ho mohli ošetřit, je třeba ho přikurtovat za pomoci záchranářů i policistů, kteří dohlížejí na průběh ošetření na naši žádost…Chlap jak hora řve jako tur, rve se jako Viking a dokonce se mu povede sejmout nečekaným útokem nohou jednoho z policistů ( což vypadá docela vtipně, ale policista si nezaslouží, abych se mu smála viditelně, a tak si jen tak pro sebe pobublávám) …Svléknout severského bojovníka a napíchnout mu kanylu je nadlidská práce, která se nakonec zadaří, ale v momentě mezi odpoutáním a znovu připoutáním chlap vyskočí z lůžka obloukem přes postranice a dopadne na zem, kde se dramaticky plazí po zemi jako sestřelený pilot Meresjev ( takhle přesně fakt musel vypadat, to už ale nevydržíme a děláme na sebe neprofesionálně s policisty opičky, což významně ulehčí celou situaci) a vydává šílený zvuky…Snažíme se získat alkotest ( což je momentálně blbost, protože ten člověk pochopitelně nebude spořádaně foukat do trubičky, ale povinnosti je učiněno zadost) , celkem dle očekávání marně…Kanylu si vyrval ( tak to ti tedy pěkně děkuju…takovou práci mi to dalo) a tak operativně řešíme, co s ním…Ošetřen je ( drobné řezné rány a odřeniny, které vypadaly mnohem hůř, než byly a hodně krvácely ) , a tak se pokoušíme z něj dostat informaci, kde je ubytován…Nechávám ho prozatím v péči policie a snažím se zjistit, proč je na chodbě takový halas…Partička teenegerů doprovází kamaráda s – jak jinak – rozbitou hlavou ( no tak to už by snad stačilo…) a neuvědomují si, že jsou v nemocnici a že je půlnoc…upozorňuju je na to s tím, že mám policii na místě, tak jestli chtějí prolustrovat, stačí říct…Trochu se zklidní a já si odvádím jinocha s krvácejícím temenem a nastává stejný kolotoč související s hlavou…Z Nora zatím policisti vytáhli info o hotelu a tak voláme taxi, protože se chlap zatím zklidnil a hledá peněženku…

01.00 – a je tu záchranka se zpitým Mongolem ( doktorem věd, jak posléze zjišťujeme z dokladů) a to tak, že do němoty ( jo, tyhle národnosti mají se spalováním alkoholu problém a stačí jim na naše poměry fakt málo)…opisuji údaje, v klidu si odeberu krev a zavedu kanylu, změřím tlak, a když doktor ve spolupráci s neurologem rozhodne o příjmu, v klidu si udělám příjmové ceremonie, a po celou dobu neprobuzeného profesora, odesílám na oddělení…Tak to by bylo…chodba prázdná a tak si zobnu čokolády a sušenek a pak si doplním materiál…na klid je ještě příliš brzo, což potvrzuje za okýnkem přešlapující bezdomovec…Má prý bércový vřed a už nemůže bolestí vydržet…Ptám se, jak dlouho ty potíže má a kdy byl naposledy u lékaře a když mi bezelstně odpoví, že tu byl dnes, ale bylo hodně lidí, tak odešel, zaskřípu zuby a zeptám se, má – li kam přes den spěchat, že nemůže vyčkat ošetření a přikluše si ve dvě ráno…Vůbec nechápe o co mi jde, doklady a peníze na poplatek samozřejmě nemá, tak zkouším zadat do počítače to, co mi nadiktuje a překvapivě o něm najdu záznam, takže karta je na světě…Vezmu ho dovnitř a rozbalím obvázanou, prosáklou a mokvající ránu ( opět nesnesitelný puch, který vám uvízne v chřípí a trvá a trvá…ideální by bylo, si nos pak vždycky vyplachovat čímkoli, co ten smrad přebije)…vydesinfikuji a přestože jsem měla původně v úmyslu ho jen převázat a poslat pryč, volám raději doktora…Vypadá to na zánět, okolí rány je zarudlé a otok od kotníku po koleno…doktor nadiktuje medikaci, způsob ošetření a posílá pána pryč…Ten se ale začne převelice rozčilovat – zřejmě počítal s ubytováním v nemocnici…Doktor vysvětluje, že momentálně to k akutní hospitalizaci není, a ať přijde zase zítra na převaz a bere antibiotika, která mu předepsal…Pán začne výrazně zvyšovat hlas a používat verbální agresi ( ano, velmi nevhodná sprostá slovíčka nejen z říše zvířátek, ale i lidských pohlavních znaků, která aplikuje na naše maličkosti)  a tak voláme nemocniční ochranku, aby ho vyvedli ven, což udělají, ale za 20 minut je tu zpět s tím, že kolabuje…Odeberu alkotest ( ví, že mu to zajistí nocleh a tak ochotně spolupracuje) a po zjištění, že má přes dvě promile alkoholu, se mi uleví, protože situaci mohu řešit odvozem na záchytku…Měšťáci přijíždějí rychle a mám i to štěstí, že na záchytce je místo ( zapomněla jsem si ho večer zarezervovat a volná místa nebývají pravidlem)…uff…opět větrám…

03.00 – opilý polonahý Němec v doprovodu ordinérní slečny…po čele mu stéká pramínek krve, slečna sice vypadá na lehkou děvu, ale chová se velmi kultivovaně a pokorně ( což mne mile překvapí a zároveň znejistí, protože můj původní odhad, že je to šlapka, dostává trhlinu a hlavně to zůstane záhadou, protože vůbec nemluví, takže nevím, jestli je to Češka, nebo německá přítelkyně, a docela by mne to zajímalo…). Klukovi hledám ránu v hustých vlasech a nakonec mu místo okolo ní musím vyholit…oba se smějeme s tím, že není nad letní sestřih dohola, na který asi poté dojde, protože chodit s vyholeným kolečkem je přinejmenším excentrické…Opět šití, ale tentokrát chlapec odmítá na vlastní nebezpečí rentgen, protože není pojištěn a hotovost má jen na nutné ošetření…na RTG ho sice i s tím vědomím posíláme, ale oni odejdou pryč. Musím to nahlásit Policii, poněvadž hledaný může mít otřes mozku, který nelze vyloučit ( dělá se to spíš pro formu, kdyby se mu náhle zkomplikoval stav, abychom byli krytí, než že bychom doufali, že bude nalezen)  a pokouším se vzpomenout, jak vypadal. Celkem dobrá indicie je, že byl v březnu polonahý, a takových lidí se na ulici moc pohybovat nebude. Zato si perfektně vybavuji oblečení jeho společnice, a tak slečnu podrobně popíšu, protože mě zaujala, včetně náramků a barvy bot s kabelkou, za což si vysloužím obdiv a vtipné komentáře od lékaře, kolegy i policisty ( ne, nejsem na druhé pohlaví, jen mi ta žena zaujala jako člověk a navíc byla fakt nápaditě a výrazně oblečená…a ano, jsem jen slabá žena a tak tyto věci sleduju).

05.00 udělám si kafe, když tu náhle za okýnkem šaramantní padesátiletá dáma, pečlivě, ale ztěžka artikulujíc, žádá si ošetření kolene po pádu ( je mi jasné, že to bude humorné a dlouhé, a tak si ještě dám několik minut dopití kávy, abych následný večírek nervově ustála)…Během zadání do počítače zjišťuji, že madam je právnička, což ovšem nezapomene několikrát zdůraznit, a když během cesty z chodby na ošetřovnu ( cca 8 metrů)  dvakrát upadne, zavolám na pomoc kolegu, kterému ale ona dáma zakáže se jí dotýkat, a to velmi důrazně. Takže nad ní odevzdaně stojíme a čekáme, až se zvedne. Opravdu má dost odřená obě kolena, takže desinfekce a minimálně sterilní krytí bude třeba. Paní nám zatím v sedě na zemi cituje jakési paragrafy a nám utíká čas, který bychom měli věnovat úklidu a doplňování materiálu. Nakonec povolám na pomoc ochranku, a přes aktivní obranu je paní naložena na pojízdné křeslo a konečně začíná ošetření. Dám jí alkotest, ale ona samozřejmě nefoukne, protože má nějaká práva ( co nějaká…vyjmenuje nám je konkrétně a je vidět, že se vyzná…)a následně volá na Policii, že jí tam zadržujeme proti její vůli. To už kolega podrážděně odchází mimo doslech. Po ošetření zavolám Policii já a zažádám o policejní odvoz na záchytku, protože se paní právnička mezitím rozdivočila…Snaží se o zásah nohou kohokoli, kdo se přiblíží a nadává jak poslední štětka v ulici ( je mi jí líto – vypadá fakt děsně, rozmazané šminky, sliny u úst, rozcuchaná, špinavá…často si říkám, že už nebudu pít ani to málo, co vypiju nárazově, při představě, že bych takhle dopadla)  Bohužel, záchytka je plná a tak si voláme policejní asistenci, protože se takhle nedá pracovat. Naštěstí až do konce služby už nikdo jiný nepřibude, a tak stihnu všechno, co se standardně dělá před předáním služby, kterou předávám i s opilou právničkou, která stále není dořešena – respektive, není dořešeno kam s ní v tomhle stavu, v kterém ji nemůžeme propustit.

Když vyjdu v půl osmé z budovy, osvěží mne ranní mráz a paprsky slunce, a já celou tu noc nechávám někde za sebou…Čeká mne slunečný jarní den a já si mohu ty denní drobné krásy a vůni čerstvého povětří užít s radostí …